Jan Martinek

Den se zlomí

Den se zlomí. Namísto budoucnosti zařadíš sdílenou praxi. Zbývající vážnost udusíš smířením. Obtížné téma shodíš skutečně legrační narážkou — jako v televizi v sobotu po poledni. Příliš přemýšlíš a málo šukáš, což je vlastně to samé. Důvody a důsledky, šeptáš! Deontologie a teleologie! Vyser se na to. Smysl je výplňové slovo.

Všechna ta velká slova ses naučil, tyhle formy kompenzace neklidu. Zavolej hned a dostaneš kráječ ovoce zdarma. Čas nezbývá. Den se brzy zlomí, stačí jedna nezvládnutá zatáčka. Nic nerozvážného, nic konkrétního. Pomalu s tím končíš a nechceš si zavřít únikovou cestu. Nakrájíš prsty i se zelím.

Zbývá jediný ostrov. Opuštěné rozpadlé průmyslové objekty, chomáče kopřiv a smyslových podnětů. Zaostříš na spadlou omítku, mrtvé ptáky a vlasy starců utopené ve skle. Ani to nevadí. Tvé ranní oči jsou zoxidovaný čaj od večeře.

Jediný způsob jak zjistit, zda se rána zacelila, je rozškrábat strupy. Nezacelila se, tak vidíš.

Už to nezkoušej.

Den se zlomí.