Zcela nový výlet pana Broučka na Radiohead aneb Nice Dream

Uáh, nelze jinak než začít citoslovcem. Vzhledem k tomu, že se už objevily pěkné recenze koncertu, omezím se na to, co jsem postnul na Twitter bezprostředně po koncertu – „ještě dva koncerty Radiohead a přestanu na koncertech zavírat oči“. Hudebně i světelně to bylo neskutečné. Moc krásné. Budoucnost patří LEDkám! Zkoušel jsem najít nějaký pěkný záznam, ale nejspíš se to pořádně ani zaznamenat nedá - tak snad jen malinká ukázka z jarního jihoamerického turné (kamera zabírající pódium [proč mě to safra táhne k tomu napsat „stage“?] vyrovnává barvu, v té první části mají světla spíš takovou medovou barvu).

The Tourist

A teď ještě nějaký ten begraund. Po delší době jsem se vypravil do Prahy a to je vám vtipné město. Vždycky mi chvilku trvá se tam zorientovat, ale jakmile si uvědomím, že Václavák není položen severo-jižně s koněm na severním konci, hned je to lepší. To, že je Praha velkoměsto, je možné sledovat například na tom, že má více stejně se jmenujících zastávek MHD.

A když už jsem tam byl, aplikoval jsem svou jedinečnou metodu návštěvy města a rychlým krokem jsem chodil cikcak, takže jsem byl všude. Z pamětihodností jsem navštívil především Burger King, množství zajímavé (velikost sendviče je měřitelná v počtu ubrousků nutných na úklid všeho, co ze sendviče při konzumaci vypadne; dostal a využil jsem jich snad deset), ale chuťově teda nezaujal (Dabl Vuopr). Na závěr procházky po městě jsem oslintal stojan s Routledge Classics v Neoluxoru a filosofickou megapoličku v Academii. Pěkné. A také jsem zjistil, že ty plakáty na Leonarda Cohena nejsou z loňska.

O racionálně-efektivním étosu místa svědčí tým chlapíků s dusačkou hlíny, kteří usazovali neposlušnou hlínu na dolním konci Václaváku. Nedělní odpoledne v nejateističtějším státu Evropy.

Za celý den jsem mluvil jednou česky a to s prodavačem na výstavišti, který mi říkal, že jsem asi třetí Čech, kterého tam vidí; jinak samá angličtina a němčina. Dobře jsme popovídali s nějakými Maďary u Florence, leč cestu jsem jim neporadil.

No alarms and no surprises, please

A dostávám se ke zpáteční cestě, která byla více dobrodružná nežli zdrávo. Předpokládal jsem, že nebude mnoho lidí se stejně špatným nápadem, tj. jet do Brna vlakem (Berlín->Budapešť), který oplývá pouze dvěma vagóny dvojky a spacími vozy. Mýlil jsem se. Už dlouho jsem nestál tak, aby se nedalo přešlápnout na druhou nohu, a to ještě v Praze hodně lidí zbylo ("Však za pět hodin jede další spoj, klídek."). Na záchodku sedělo asi pět lidí, takže komu se chtělo, měl lehký problém.

Větší problém měl pán, který někdy po třetí ranní přišel a šeptal ichhabherzschmerzen, ach, a chytal se za srdce. Po dlouhých úvahách některých spolucestujících o využití nouzového odblokování dveří k upozornění na problém (jako gesto by to bylo silné, ne že ne ;)), dvou nalezených doktorech a několika proplutích průvodčího davem (přičemž mě překvapilo, že část vlaku je zavřená zevnitř a ani on se tam nedostane – strojvedoucího volal mobilem) a dalších peripetiích jsme zastavili v Záboří nad Labem a pána odvezla záchranka. Snad je v pořádku.

Po rozjezdu zhasla světla (jako už několikrát předtím, ale tentokrát definitivně), tak jsem zabalil četbu ráno rozečteného Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby a jen chvílemi na Idosu sledoval zpoždění (49 minut). Pak už jen čtvrt na pět, točená Kofola u Vietnamce na hlaváku a No Surprises do sluchátek. Domů.

Stálo to za to.