Zápisek ze dne 25. října 2004
Moc mi nedochází, proč začínám psát tento řádek, zatím necíím potřebu se s ničím dělit. Zatím mě nenapadá nic skvělého, hustého, brutálního ani DD, co by bylo cenné sem sepsat. Ale třeba to přijde. Inu, svět je malý & o náhody tu není nouze. A taky mě asi ke psaní tohoto textu motivuje to, že práce mi jde zoufale pomalu & taky na backgroundu hrající & zoufale ztraceně vyznívající track Frenzy: Music Goes Through (obwohl es ganzen Nachmittag Franz Ferdinand gespielt hat) z cédka Intellygent Recs z roku 2000, sampleru. Je tudíž docela smutné, že pravděpodobnost, že (dvakrát „že“ za sebou.. ten můj styl..) se setkám s jinými skladbami této kapely/hudebníka/[kdovíkoho, elektroniku dneska dělá kdekdo. často aj ufoni, aspoň to tak často zní]..
Zase tři dny v tahu. Alespoň jenom tři. Sabato byla relativně nudný den. Okopal jsem řádek keříků rybízu, což mi zabralo prakticky celý den. Ani jsem k nim nestihl dovézt hnůj :/. Bylo jich 14, celkem jsem napočítal něco přes 40.. uff, ještě to bude sranda. Prázdniny budou kruté. Večer se stavil Socák po cestě do Hypernovy (nj, 10km odbočka na 4km cestě je trochu divná zkratka, ale jak se říká „delší, ale horší cesta“). Jsme pokecali, na chvíli jsem se vrátil ke keříkům & pak hurá domů. Co bylo večer, to fakt nevím. Netuším. Snad.. ne, fakt nic. Žádná vpomínka, obrázek, nic..
U keříků bylo ovšem.. zajímavě .. přelétaly vrány a řvaly, celé dopoledne .. na stromě skákala veverka, kterou jsem neviděl, jenom slyšel jak louská oříšky .. foukal vítr a obča mi bylo docela zima .. pak jsem se zase ohřál s motykou a radostně zapadl pod keřík, málem ksichtem do hlíny, trhat kořínky, lístky .. jo, popisuju to, jakoby to kdovíco nebylo, pomalu jak nějaký.. to je jedno. Víte co, tenhle odstavec tu nikdy nebyl. žádná vzpomínka, žádný obrázek.. možná tak ty vrány, vřískající nad hlavou ve stohlavých hejnech..
& weiter.. neděle.. v neděli se budím.. někdy ráno, taky relativně jedno. Jo vidím, vzpomněl jsem si na jednu vě ze soboty. Přes jednoho kamaráda na icq jsem se dozvěděl, že si o mně druhý kamarád myslí, že jsem pěkná svině. Možná by to takhle neformuloval, ale - rovná se to s tím, co si o mě myslí. Nejdřív jsem mu okamžitě volal, ale.. když mi to není schopný říct do očí a řekne to raděj někomu jinému, tak mi to může být docela jedno. Zacvakl jsem telefon než to byl schopný zvednout & může mi to být jedno. Fest jedno. Tomu, že s ním nemluvím se jenom směje & nechápe. Jo, je mi to jedno. Víc to tady rozvádět nemíním. ..it makes me think about myself..
Sobotní večer byl tedy ve znamení této informace & kašlu na tenhle večer, všechno jsem v tom asi utopil. Neděle.. slavíme mamčiny narozeniny. Skvělý oběd, skvělý dort.. rodinné oslavy ovšem.. moc nemusím.. ale tahle byla relativně dost v pohodě.. přes den se snažím makat. Daří se mi, zezačátku. Pak to jde hůř, hodinu se trápím s pitomým skriptem na odstranění duplikací v poli. Když ho s radostí zprovozním, zjistím, že to bylo k ničemu. Zuppa. Zkouším ještě nahazovat nějaké věci, ale je to ubíjející & po hodině toho nechávám, dávám si deset minut pauzu, oholím se (zase třídenní hnus, jak já to nesnáším; scheiße, bych si měl umýt vlasy.. snad tu mám nějaký šampón). Nedělní odpoledne v háji, odjíždím do kostela do města (u nás večer mše není) & rovnou z kostela do filmáku, kde dávají norský film Povídky z kuchyně, což je jako snad všechny severské filmy, které jsem zatím viděl, skvělý film.
V kině okamžitě potkávám onoho kamaráda, který neskrývá překvapení /večer se s ním rozloučím, což bere jako začátečnickou chybu v tom, že s ním nemluvím. tak daleko jsem to hnát nechtěl/. Do kina nakonec přijde totální většina lidí, které tam znám, bezva.. Film je to vážně úžasný & zase mě utvrdil, že v Norsku/Švédsku/Finsku se dělají parádní filmy. Taky je to možná tím, že jsem jich moc neviděl, ale prostě - mám je rád. End, schluss (odstavce), pause.. to be continued>>
Pondělí, zase to pondělí. Vstávám projednou zase naprosto bez jakéhokoli náznaku přátelského přijetí novým dnem. Naprosto bez motivace vylézt z postele, snad až na sny, které se mě odtud snaží vehementně vyhnat. No, mohl bych zůstat sedět na záchodě při ranní hygieně, ale když už jsem došel tak daleko.. Snídám cini-minies, což vítám, nemusím namáhat čelisti, jsou rozpuštěné v mléce (cini minies, ne čelisti). U školy 7.25, jedem pozdě, protože jsme zase pozdě vstali, normální čas je tak 7.15. Čekáme na otevření dveří, pak padám do školy, táhnu tělák v brašně, noťas v brašně & batoh, házím pár věcí (konkrétně tělák & pár cédek z tašky do Schranku (=skříňky)), hurá do třídy.
Sundám židličku, sednu si & vyskočí vzpomínka - přece v pondělí začínáme v biole. Dneska mi přišlo, že se náš pan prof. buď špatně vyspal, nebo pokud je takový, jak se dneska projevil.. nevím.. několikrát dotazoval několik lidí & i přes správné odpovědi (odpovědi byly správné, ale z učiva, které jsme ještě nebrali - jenom jsem si ho četli v minulém suplu) si zapisoval mínusy & mátl protiotázkou i na správnou odpověď. Čímž s jistotou vyvolal nervozitu & dosáhl možnosti zapsat si poznámku. Nakolik to bylo fér.. ne, nemyslím, že to bylo fér. Nakonec to myslím poškrtal, ale chybu neuznal. Připadá mi to ponižující. Z takového jednání je mi nevolno.
Deutsch následuje, druhá hodina, učím se slovesa, nakonec se naučím, nakonec se nepíše. just another german lesson. chytám trojku z písemky, což mě upřímně štvě. dost. ale lepší byly jen dvě dvojky. ale stejně. jsem blb. čtyři body navíc a mohl jsem mít za jedna. blbé chyby. Na začátku věty píšu velké písmeno, jen když mi přijde, že by tam mělo být velké písmeno. Tj. nějaká nová myšlenka, či tak něco. Vlastně ani ne. Prostě jak to potřebuju. Přijde mi to lepší, než to psát vždycky. Samozřejmě mluvím o těchto textech. Ale to jen tak na okraj..
V těláku jdem ven & já si nevzal boty, tak jsem v brance. Brankář, který se bojí míče není zrovna výhoda, ale tým byl skvělý, tak jsme.. prohráli jenom o málo. Myslím. Ale to je jedno. sranda. Oběd, na přidání chytám jenom dva knedlíky. A to jsem si řek o šest. Dneska je to dest nudné, co.. ach jo.. tak nějak je mi smutno. a taky se mi hromadí agresivita. a nemám lupu. do háje! Und noch einmal: „do háje!“.. ach jo..
Škola ještě pokračuje češtinou & chemií.. ale.. byly to asi nejzajímavější hodiny dneška, ale.. ne, nechce se mi o tom nic psát. Možná tak zajímavé nebyly. Možná chemie, čeština určitě ne. Po škole jdeme s Petrou za Romanem (odteďka už bych se rád držel tohoto označení pro osobu dříve vytrvale označovanou jako „náš bývalý učitel grafiky“ ;), zkoukl jsem výsledky práce na jeho webu (wow), pokecali jsme & pátým busem hurá domů, ještě jsem Petře hodil foťák (analogový, ne můj skorodigiťák, pořádný foťák).. chce se vyfotit s Clintem (pes) a.. Clintík je.. hodně nemocný.. do háje, od té doby co mi označkoval kolo jsem si ho oblíbil.. :,( ..do háje, proč?
je tu něco pozitivního? myslím na tomhle zápisku? and they talk 'bout positive thinkin'..
& co doma.. co doma.. se sestrou sedím u klavíru a snažím se.. pro elišku.. nikdy jsem to nehrál, ale prý je to jednoduché.. vůbec nedávám levou ruku.. ne, vůbec.. nějakých pět let jsem klevír skoro neviděl & všechno co jsem uměl je v tahu. pryč. jediné co mi jakž takž jde je menuet, který jsem si za celou tu dobu zapamatoval. teda aspoň pravou ruku.. a levá se docela dá přidat. Aspoň u tohoto menuetu.. tjo, už píšu pětatřicet minut a furt se mi ve winampu točí ten jeden track.. hmm.. nic mě nepudí k výměně, tak dál..
večer, smažíme nějaké ty bedly, co rodiče donesli včera z procházky (já jsem mezitím datlil u počítače), na večeři jsou ještě míchaná vajíčka.. jo, chutnají mi.. ne, z těchto teček (..) se už nevymotám. několikrát se připojuju k netu a zase mizím, nic nového kolem.. how to disappear completely. teď si vzpomenu na radiohead. ale poslouchat se mi je ani moc nechce. zkysnu tady dneska na frenzy. jo, jdu si umýt ty vlasy..
tak zas příště..