Zápisek ze dne 13. září 2003
Přozil sjem viac než 60 honid bez počííítče a kupovidu sjem júplň v pojhoď. Ne ftip :). Ne, vskutku to vůbec nevadí, když je co dělat :). Všichni kolem si myslí, že když mám počítač, tak jsem ten nejšťastnější člověk na světě, hlavně když mám ten počítač a ticho kolem. Ne, takový nejsem. To jaký jsem neřeknu, to už snad nějak vyskáče (libo-li tak vyskákává) z té hromady písmenek, které sem píšu. Proč vlastně píšu? Proč ne, když můžu. Asi tak. Tak se zkusím vypsat jako normálně :). Na čtvrteční dopoledne si vzpomínám už matně, v hlavě mi už zůstal jen překlad 200 (slovy dvěstě) do angilčtiny - "two kilos". I like it :). Vlatsně ještě jedna věc. Nahrál jsem si dějepis ke všeobecnému nadšení okolí :). Příště by to chtělo nšjaký mikrofon s dálkovým přenosem, abych měl ještě kvalitnější záznam (ikdyž ty šumy kolem občas stojí za to :)).
Teď si vzpomínám, že jsem někde četl, že čtenáři na netu nemají rádi dlouuhé odstavce. Asi ne, ikdyž mě je to celkem jedno. Nicméně co bych pro ty své tři čtenáře neudělal :). Při cestě ze školy začalo docela smutně pršet, všechno se rozmazalo a bylo smutné. Autobusy odjížděly z nádraží a kapky se s rychlostí jim vlastní rozmazávaly na bočních oknech. Než jsem řišel domů, celkem jsem zmokl a hned po zavření domovních dveří déšť skončil. Asi Xtra deštík pro mě.
Málem jsem se sice uškrtil kravatou před odchodem do tanečních, ale tam už bylo dobře a pohoda. Dokonce se nám v průběhu tance podařilo konverzovat bez zakonzervování (tj. vyskočení z kroků). Dva mé nejmenované kamarády (oni by mě M. s U. zbili) velmi potěšila ztráta partnerky Zuttovy (jejíž partner se už brzy (si nedokážete představit ten úsměv při vyslovování slova "brzy" který M. vytvořil) vrátí (tuším z Chebu?)), na kterou minule zoomovali přes celý sál a málem poslintali křesílka, kde seděli ;). Celkově pohoda :). Doma jsem řekl, že se vrátím ve 23.40 - což parenty kupodivu nevyděsilo, ale akceptovali to (asi se nad tím v té chvíli neměli čas zamyslet) - a nakonec jsem se vrátil v 22.15, což je natolik šokovalo, že málem neměli slov. Málem - jelikož mě svezl otec kámošky, tak měli docela hodně slov, ale asi míň než normálně ;). Našel jsem si Claptona, kterého jsme měli divně přžezpívaného pod nějakým tancem (cover Tears in Heaven zahraný na klávesy (Clapton!)) u kterého jsem usnul.
Ráno jsem si pouštěl Bowieho písničku, která je úplně divná. Úplně mě dere ale musím si ji pouštět pořád dokola. Je to písnička jménem "What's really happening". Dobře udělaná písnička, tak ji pouštím furt. Jelikož odpadlo ZSV, startovali jsme až v 8.45 - radostně jsem doma ¾hodiny pouštěl na slušné volume Claptona a Bowieho, ve čtyřicet jsem nadšeně vyběhl ven, kolem branky projel autobus a když jsem přiběhl na zastávku byl rtam napsaný odjedz autobusu 7.37 - nikoliv 7.45 jak mi říkala mamka, tak jsem si počekal půlhodinku na zastávce. Asi se někomu zdálo, že mi chybí to ranní půlhodinové čekání před zavřenou školou.
Ve škole jsem strávil jen čtyři hodiny a v 13.30 jsem s Marou vyrazil hlídat milé děti do Hrozenkova. Měli jsme uspořádart akci pro 100 dětí, tak Mara to parádně promyslel - přijeli jsme na místo, všechno nachystali - z fošen jsme poskládali imrpovizované lavičky, uvázali 20ti metrové lano na skvělý svah v lese, kde jsme málem nevylezli nahoru, málem jsem zabil charitní pracovnici, když jsem házel z lesa uřezanou palici, prostě sranda :). Všechno jsme nachystali, dovezli pití a jídlo (tolik špekáčků jsem pohromadě neviděl) - pak začalo pršet, tak jsme všechno sbalili a odvezli. Akce se přemístila na faru, kam přišlo z plánovaných 100 dětí jen 20, které Mara dokázal perfektně bavit hodně dlouhou dobu. Kdyby přišlo více než 20 dětí, asi bychom je museli vyvést před faru a tam postřílet, protože místnost na faře byla malá.
Děti byly většinově hodné, ale dva milí chlapci byli, s odpuštěním, hovada. Tohle uhlídat bylo fakt o zdraví. Ve chvíli kdy vsatl ze židle a židle vyletěla do vzduchu, odrazila se od mé nohy, poté ode zdi a s mohutným rachotem dopadla na zem jsem měl chuť vytáhnout Marovu sekeru ;). Ještě tam byla parádní klučík, tak pod metr a půl vysoký, který nejdřív vytáhl kofolu, než jsem k němu doběhl, už ji otevřel zubama, pak vytáhl klobásu, pak druhou (mezitím ještě zmlátil vedlesedícího, který se mu klobásu pokusil sebrat) a na konci se přihlásil o cenu, protože snědl pět špekáčků :). Nakonec jsme úspěšně odjeli z Hrozenkova. Klídek :).
Poslední dvě noci jsem měl fakt divné sny, asi tím Bowiem před spaním. Jeden z nich možná přepíšu, takže se tu možná v blízké době objeví nějaký textík. Na devátý díl příběhu mám příliš skvělou náladu, takže ten bude později . Tenhle text měl být původně uvozen fotkou, nicméně má cesta k získání foťáku zase krachla, protože "v sobotu 13. 9. zavřeno" - nápis na dveřích, který mě může roztrhnout. Třináctka útočí. A to mi ještě slibovali včera, že bude otevřeno :(. Tak jsem aspoň koupil staré ultram:xy a uklidňuju se poslechem chilloutového cd a mezitím (sbírám jabka | pálím papíry | vysávám koberce | just another saturday)...