Jan Martinek

Vláček

Slunce se zase pomalu plouží
po obloze plné špinavých mraků
vysoký barák stojí vedle mně
na klice od dveří zasychá krev
v odporném horku ležím před dveřma
na klice od dveří zasychá má kref

opravdu nechápu, proč si všichni myslíte zrovna tohle
křičel a opravdu nic nechápal
ničeho si nevšímal
ani toho pomalého malého vlaku
co pomalu rozjížděl všecky lidi
     v jeho hlavě

ve sklenici už bylo fakt dost málo vody
skoro tak málo že tam nebyla skoro žádná voda
tak ten zbytek vylil a zvětšil tím
zvětšil nepatrně ale opravdu zvětšil
     objem kaluže
páchnoucí kaluže do které pak strčil hlavu
a soustředěně poslouchal
     skákající žáby