Jan Martinek

Umím

Usychající fialka
na okenním parapetu
pozadí bílého nebe
kde nekonečně sněží

psát slova na papír
někdo si je přečte

umí má slova mluvit?

krvavé skvrny
proskakující přes obvaz
stažená rána pálí
buňky se vrtí a odumírají

má slova rozbíjejí můj svět
můj?
ostré úlomky mě řežou do obličeje

ostré úlomky mé (?) vlastní (?) reality (?)

slova rozbíjejí tisíce světů
přestože neznamenají nic
nic...
nic...