Jan Martinek

Stín

Utíká podél řeky
říká si ne
pořád cítí šílenství
bublající v jeho hlavě
klopýtá na kamenech
rozbitá kolena
červenou záři
nad obzorem nevnímá
vaří a netuší
kam ho strach dožene
vesmír se rozplyne
na dlouhé čáry světel
bez konce a přístavu

šedý stín
na moři pod měsícem