Jan Martinek

nevíš

máš sen
stěhuješ se do novýho bytu a nějak se to pokazí
tvá koupelna je trojúhelník s přeponou o délce jednoho metru
jo, pravoúhlej trojúhelník a vážně malej a místo baterie
ze stěny koukají jen takový ty šrouby
a ve vedlejším pokoji jsou úplně cizí lidi
a koukaj na tebe jakoby nebyli cizí

přemýšlíš o budoucnosti
s někým, kdo zatím neexistuje nebo aspoň ne příliš blízko
co bude mezi vámi, to pochopení
to porozumění
ta blízkost
to všechno jen kvůli tobě / potřebuješ toho tolik, že nezbývá na ostatní
hlavně na toho druhýho
a to bolí (spíš ostatní než tebe)

hele, je tady soutěž v Tvaru, chceš se vcítit
říkaj chudoba a ty se chceš vcítit
spratek v loftovým bytě

Probudíš se a je ti to jasný. Věci už dávno přestaly dávat smysl, ale to je prej normální — a v takový situaci není šložitý, aby věci byly jasný. Když nic nedává smysl, najdeš si malej ostrůvek, takovej malej jednopokojovej byt, představíš si — mohl by mít i malou terasu — kam sklidíš všechny ty svý představy o tom, jak věci maj bejt a jak by mohly bejt a jak… jak nejsou.

Když nic nedává smysl a ty se pomalu chystáš přiložit kartáček k zubům — vždycky dáváš pozor na to, aby doma byla pasta, ale ta patří dětem, řekneš si, tvůj dech si příliš nepolepší ani po dvou minutách intenzivního tření mokrýho kartáčku o zuby, dopředu, doprava, nahoru a dolů, z dásní k zubům, plynule kroužíš — když nic nedává smysl a ty stejně přesně víš, jak to je a jak to bude. Jak to bude dneska a jak to bude zítra. Protože nejspolehlivější plán není plán, který si sám vymyslíš, ale bezvýchodnost. Čistíš si zuby a potichu a nesrozumitelně mumláš „mea culpa“, přestože netušíš, co jinýho, kam jinam, kde jinde žít, být anebo cokoli. Přijímáš tenhle svůj podivně zděděný hřích, snad nějaká recesivní genetická informace, prej jsi zklamání, ale co s tím, proč. „Mea maxima culpa,“ ztrácí se v šumu kartáčku a myslíš na děti, přemýšlíš nad touhle dědičností a koukáš na sebe v zrcadle, nahej a neoholenej a bez výhledu na nový žiletky, který tak akorát… víš co.

Když ses tehdy vzbudil a věděl, že věci nedávaj smysl, bylo to jednoduchý. Po nějaký době to přestalo bejt jednoduchý, ale zůstal ten komfortní nedostatek únikových chodeb, z nichž některý sis zám zamknul na několik západů. Ani to zamykání nebylo jednoduchý, ale občas ty dveře byly krvavý, jindy jsi cítil i nasládlý zápach, možná byl z toho mrtvýho ježka, co u dveří ležel, ale tím sis nikdy nebyl jistej. Koukáš na svý rudý žilky v očích a tušíš jak snadný bude ztratit i tohle zrcadlo, jednu z mála věcí, která zatím není na střepy — ta epizodka s vymahačem byla celkem vyčerpávající, ale zrovna koupelnový zrcadlo nakonec zůstalo z nějakého důvodu vcelku, zatímco i pár dlaždic neodolalo úderům a praskliny dál připomínaj, že ztráta toho všeho není nic složitýho.

Vyplivneš vodu a červený proužky se v lehce bublinkami posetý slině natáhnou a pomalu zajedou do černé odpadové díry. Pyšný na to čistý umyvadlo (divadlo!), ještě opláchneš trochou vody z kýblu místa, kudy tvý sliny sjely do neznáma a sám pokračuješ v dobře známým rituálu, který skončí tvým návratem před večerem. Prej nejsi dobrej táta, když tě děcka neviděj jak je den dlouhej a víkendy trávíš kdesi v trapu, říkaj nejsi dobrej táta, když je necháš bejt a sami si choděj ze školy a nevíš, kdy se vrátěj a když se máš stavit na rodičovský sdružení, pošleš místo sebe starší děcko, nevíš, jestli se kryjou ale nejspíš něco není dobrý, zvlášť teď těch posledních deset měsíců.

všechno tvý vcítění ale končí předstíráním
tvá zkušenost ucukává
tvá zkušenost nebolí tak moc jak by sis přál
nevíš

prostě nevíš
chtěl bys vědět
ale nevíš

vkládáš svý představy
vkládáš svý nesmyslný intelektuální reflexe
vkládáš svý nesmyslný opakování sebe sama
vykrádáš
nic novýho
nic novýho
nic novýho

nepřijde

snaha pomáhat bolí na obou stranách
snaha pomáhat tolik pomýlená
tvůj světonázor jak bolavý zub
jak zánět, co vytvoří kapsu hnisu
jak hnis, co chutná jako worcestrová omáčka
jak hnis hnědozelené barvy

vyčistíš si zuby bez potřeby zubní pasty
koupíš nový časopis a čteš si

otevřeš schránku a nic tam není
otevřeš ústa a nic tam není
otevřeš oči a nic tam není
otevřeš smysl
a nic
tam není

jenom to bolí a už nevíš proč
jenom to bolí a už není naděje
jenom to bolí a už není kam

kam jít
kam utéct
kam se schovat
kam něco říct
kam něco udělat
kam

všechno zmizí
všechno zůstane jak má být
všechno najednou zmizí a zůstane
jak má být

všechno jak má být
a ty stojíš a koukáš
koukáš jak prší
venku je mokro
všechno je tak jednoduché
tak jednoduché a ty pořád hledáš ten smysl
ten smysl co vystihne všechno
všechno najednou
vystihne všechno
najednou
ale

ale nic.